Zpět na všechno »Ke čtení«
Ano, nevěřím. V žádného boha, v žádné nadpřirozeno, v nic vyššího - námi nenahlédnutelného, v žádného vnějšího ředitele světa a životů. A proč taky? Ve světě, ve kterém žiju a který kolem sebe vnímám, mi totiž nic takového nechybí. Všechny nadpřirozené jevy, mocnosti a božstva si stejně vymyslel člověk. Konec konců - je to na nich vidět. Jsou antropomorfní až hanba, když ne tělem, tedy alespoň svým chováním. Kdejaký takový bůžek, duch zemětřesení nebo vnuknutí totiž nemají nic lepšího na práci než nám škodit, nebo pomáhat. Jsou tu tedy jen a jen kvůli nám, domýšlivým lidičkám, aby nás trestali, vedli, poučovali a strašili. Takže nám vlastně slouží, ať už k dobrému, nebo špatnému. Kdyby byli, a navíc byli něco víc, jistě by to neměli zapotřebí. Nebo by alespoň byli spravedliví a nevyvolávali by zbytečnou hrůzu.
Podívejte se třeba na úplatné a hašteřivé bohy z Olympu. Lidé si do nich promítali své vlastní (povětšinou špatné) vlastnosti, sváděli na ně kdejaký neúspěch a protivenství, schovávali se za ně se svými ohavnými činy, prosili je o pomoc a málokdy se jí od nich dočkali. A kde jsou ti bohové a bohyně dnes? Už je nikdo nepotřebuje.
A co různí ti bozi a bůžci hromu, úrody, mateřství, duchové divokých zvířat a dešťů, strašidla z bažin a temných hvozdů? Jen co se lidem trochu rozsvítilo a začali zjišťovat, jaké přírodní zákony za různými těmi nepochopitelnými úkazy stojí, přestávali na ně postupně věřit a stěhovali je do pověstí a pohádek. Už se jich bojí jen málokdo.
A proč by veliký všeobjímající bůh, kterého v každém koutě světa nazývají jinak a pro ta jména se spolu nenávidí, proč zrovna ten by měl být výjimkou? Jaký tu má vlastně ještě úkol? Co má na starosti? Čím nám má sloužit?
Jsou tu předně božské zázraky. Upřímně řečeno, buď jsou vymyšlené a nikdy se nestaly, nebo se staly, ale bylo za nimi něco jiného (dosud nepochopená přírodní příčina nebo prachsprostý podvod). A jestli ještě nějaké zbývají, nějak se mě nedotkly, k ničemu je nepotřebuju, mám je z doslechu, obejdu se bez nich.
Pak tu máme bezvýhradnou boží lásku a řízení našich kroků. S tím se obtížně polemizuje, když to není ani vidět ani cítit. Miluje-li mě někdo, aniž by mi to dával najevo, je to jeho věc a svou existenci mi tím nedokazuje. A řídí-li mé kroky, pak ho pěkně prosím, ať toho nechá. Trefím sám. A miluju svobodu.
Teď už mu, bohu, zbývá jen ta funkce stvořitele a prvního hybatele. No, tak i bez toho se obejdu. Darwin mi sedí líp. I když v jeho teorii není možná všechno dokonalé a přesné, ale byl přece jen jedním ze zakladatelů teorie. A co ten první šťouch v biliáru? Kdo vystřelil ze startovní pistole, které dnes říkáme Velký třesk? Pomohli bychom si nějakým bohem, aby bylo všechno jasné? Těžko. Otázka toho, kde se vzala hmota a prvotní energetický impuls, by se nám změnila na otázku, kde se vzal bůh a z čeho nám náš milý Vesmír vyrobil. Takže ani tady stařečka nepotřebujeme. A nazveme-li „praatom“, ze kterého všechno pošlo, třeba bohem, nic nového nám to o něm neřekne.
To všechno jsou důvody, proč na existenci žádného boha nevěřím. Ale pak je tu ještě otázka: Proč ho tedy nemám rád?
Proč nemám rád boha?Přesněji řečeno - jakéhokoli boha, proto ho taky píšu s malým písmenem. Rád ho nemám. Proč? Proč k němu vůbec mít nějaký vztah, když tvrdím, že neexistuje? Protože jeho jménem vystupují lidé, a právě tohle vystupování mi vadí.
Podívejme se zase trochu do historie. Dokud byli bozi snadnou odpovědí na jinak nezodpověditelné otázky, byla asi víra v jejich existenci na místě. (A tady mě, prosím, vážení věřící, nechytejte za slovo. Vím, že mi chcete tvrdit, že i v současnosti, a právě v současnosti, je tolik otázek, na které není jiná odpověď... Jednak si to nemyslím a jednak o tom tady nemluvím.) Jakýkoliv bůh, démon nebo duch mohl krásně vysvětlit, proč vyšlo slunce, co to skučí v pralese, že odtáhli sobi, proč umřela babička. Potud bylo všechno v pořádku.
Pak ale, při trochu zjednodušené historii a vědomém přeskočení některých etap ve vztahu člověk - bůh, nastala doba nová, vlastně už ta současná, která se vyznačuje jiným přístupem k bohům. Jednotliví bohové teď nepřísluší k dějům v přírodě, ale ke skupinám lidí. My máme svého boha a vy na něj nevěříte. Vy věříte vašemu bohu, ale to není ten pravý. Oni věří na nějaké bohy, to ovšem nejsou bohové, ale modly, oni jsou vlastně bezvěrci. A tak je každý takový člověk ze svého pohledu věřícím a z pohledu zbytku světa pohanem. Kdyby se přitom kdokoliv z nich na celou situaci podíval s nadhledem, zjistí, že jeho bůh a bozi těch druhých jsou si tak podobní, že vlastně nejspíš půjde jen o jeho jiné jméno, o nedorozumění v pravém a původním slova smyslu. Co by to taky bylo za nesmysl, kdyby ten jediný a pravý bůh stvořitel hybatel láska nejvyšší byl k dispozici jen té hrstce pravověrných na malém kousíčku Země, a k čemu by tu byla ta většinová horda ostatních lidí na světě? Zvlášť, když tenhle model platí pro libovolně zvolenou hrstku. Proč se bůh všem ostatním zjevil v nepravé a falešné podobě? Vždyť oni přece tvrdí totéž. Takže většina lidí na světě z tohoto pohledu pomýleně věří na neexistujícího boha. Nebylo by jednodušší to zaokrouhlit na to, že takhle nesmyslně věří všichni? Bylo, jistěže bylo.
To je ale ještě pořád málo. Když vidím tuhle celosvětovou bandu věřících, kteří si vzájemně nevěří a nejsou schopni se dohodnout, můžu se tomu nejvýš smát. Ale ono je hůř. Z důvodů, kterým příliš nerozumím, je právě tohle přesvědčení o vlastní pravdě natolik silným argumentem, že ho je možno zneužít k přesvědčení těch pravých vyvolených (čili kterékoli z těchto hrstek), že ostatní jsou nejen pomýlení a nevěřící, ale i zavrženíhodní a ve jménu ..., hrrrr na ně!
Ano, víra v jiné nebeské strašidlo je důvodem k rozpoutání války. Ne, není, já vím. Pravým důvodem je chamtivost někoho mocného, kdo chce manželku sousedního krále, ložisko zlata, soli, ropy, víc velbloudů, akcií, korálků nebo prostě jen větší slávu, moc a bohatství (tedy víc manželek, zlata, soli, ropy, velbloudů, akcií a korálků). A víra hloupých poddaných je tak snadno zneužitelná k tomu, aby jejím jménem šli bojovat a pokládat životy. A neexistující bůh je požádán, aby je za to pak odměnil. Hezky vymyšleno! A co hůř, funguje to! Která válka, co jich na světě bylo, neměla alespoň nějaký náboženský podtext? Téměř žádná. A to je to, proč nemám rád boha. Spíš bych řekl, že ho nenávidím, kdyby ovšem bylo koho nenávidět.
Věřící mě za tenhle text samozřejmě zatratí, ale to oni udělají i bez toho, už proto, že právě v toho jejich boha nevěřím. Nevěřící tu zas jistě nenašli nic překvapivého. Tak proč jsem to vlastně psal? Snad proto, abych vypověděl něco o sobě. A třeba proto, abych měl na co navázat v příštím povídání.
Prý je lidská duše nesmrtelná. Vstoupí do nás, užije si náš život... A pak se zase vrátí domů, obuje si bačkory a čeká na další inkarnaci. Nevím, jak na to kdo přišel (tady vědomě lžu - něco jsem si o tom už přečetl), ale já v tom pro sebe zase nevidím nic užitečného. K čemu je mi taková duše, co do mne vleze, neřekne ani ahoj, zabydlí se, žije si ve mně, prý mě ovládá (brr, já mám rád svobodné rozhodování) a pak se zase odporoučí - předpokládám, že bez poděkování.
Proč, když už mne obývá, mi taky nedá něco ze svých předchozích zkušeností? Proč si musí i to její jánevímkolikáté tělo zase natlouct nos, přiskřípnout prsty do dveří a ukopnout palec? Nebo ta duše jsem snad já? Tedy moje vědomé myšlení? Pak mi je ovšem její nesmrtelnost taky k ničemu, když si z minula nic nepamatuju. Nebo (to tvrdí ti, co tvrdí, že vědí) ze mne ta duše po smrti vyleze, naráz si na všechno vzpomene, otřepe se, řekne si: fuj, to zas byl blbec. A pak vleze do dalšího nevědomy a zase mu nijak nepomůže. Pak jsme ale my dva na sobě zcela nezávislí, moje duše a já. Tak to já se o ni teda starat nebudu, když se neráčila při vstupu ani představit. Ať si to zkouší příště někde jinde.
Přitom by to byla nádherná představa: Až umřu, narodím se jinak a líp. Využiju nabyté zkušenosti. Vyhnu se hloupým chybám. Dokážu víc, protože budu víc znát, víc toho stihnu. Napravím své v tomto životě nenapravitelné chyby. Poučen, budu si žít spokojeněji a radostněji. A nebudu se bát smrti, protože budu vědět, že po ní přijde další, ještě lepší pokus. Jenže, i kdyby tohle všechno byla pravda, nebudu to už já. Přijdu o svůj život se vším všudy a ani příští hostitel mé duše si na nic z mého života nebude pamatovat. Jako si nepamatuju ze svých předchozích životů nic já. Tak tedy - alespoň pro mne je to jasné - ty životy nebyly moje.
Kdybych se příště narodil, chtěl bych být ženou. Ne, nemám žádné sklony k měnění pohlaví už za nynějšího života ani nejsem kryptohomosexuál. Jen bych rád změnu. Vidět to zase z druhé strany. A nejspíš bych byla žena, která říká: Ve svém příštím životě se chci narodit jako kluk.
Za hluboké totality jsem často slýchal o boji za mír. Připadalo mi to jako nepatřičné slovní spojení. Vždyť přece každým bojem je mír rušen a ničen. Byl jsem bláhový, myslel jsem si, že je to výplod doby a systému. Ale ono je to tady pořád. Proti hrůzám války nasadíme tanky. Kam to vede? Jen zase k dalšímu násilí. A já se přiznám: já válku nemám rád. A to jsem žádnou přímo nezažil.
Byl jsem jen na vojně. Špatný voják, co nerad střílí. Co si myslí, že svoboda znamená nebýt zavřen ve vězení nebo v kasárnách. Jednou jsem něčím strašně rozhněval svého velitele praporu. Zbrunátněl, vypjal se v celé své výšce dobrých sto šedesáti centimetrů, začal na mne křičet, dokonce mi začal tykat a chtěl mě co nejvíc zdeptat a ponížit strašnou urážkou „ty... ty... ty p a c i f i s t o!“ Hm, snad se mu ulevilo. Ale jinak se trefil. Já skutečně nemám rád zbraně a ostatní ubližovadla.
Už jako kluk jsem si nikdy nehrál s pistolkama a tančíkama. Když jsem jednou dostal k narozeninám umělohmotný revolver, hodil jsem ho pod postel a myslím, že jsem se i rozbrečel. Vojny jsem se hrozil, protože z pohledu na zbraně se mi dělá až fyzicky špatně. A to jsem je musel i vzít do ruky. Naštěstí se vždycky našel nějaký nadšený střelec, kterému jsem na střelnici půjčil svůj samopal nebo pistoli a který rád těch pár nábojů vystřílel místo mne. Ještě že už je to dávno za mnou!
Ne, nemám recept na světový mír a odzbrojení. Jen jsem přesvědčen o tom, že na světě bude dobře teprve tehdy, až se nebude dělat rozdíl mezi zabitím nepřítele ve válce a jakoukoli jinou vraždou.
Ne, tahle stránka není zárodek blogu. Nemíním glosovat aktuální dění ve světě politiky, internetu nebo čehokoli jiného. Většina těch událostí má stejně jepičí život. Možná si o některých i něco myslím, ale proč se o tom tady šířit? Komentářů k nim je po Internetu, novinách a hospodách už i tak dost. A další povídání o mých názorech na svět už by asi taky nikoho nezajímaly. Takže?
Takže místo slavného výkřiku „pokračování příště“ zakončím neméně slavným howgh.